Ministrantský tábor Špindlerův Mlýn 28.7.-3.8.2013

Je neděle 28. července, modrá obloha a žhnoucí slunce ukazují, že bude parný letní den. Po dopoledních mších svatých a skvělých nedělních obědech se o půl druhé odpoledne začínají ministranti v doprovodu rodičů a vedoucí scházet na naší faře. Čeká nás tábor ve Špindlerově Mlýně v Krkonoších. Líná popolední nálada se začíná měnit v cestovní nadšení. Batohy s oblečením a jídlem začínají pomalu mizet v připravených autech. Šikovné maminky připravily nejednu dobrou buchtu a zásoby jídla avizují, že hlad na horách nebude. Otec Vlastimil organizuje nakládku her, míčů, opékacích tyček, kytary, zpěvníků a dalších potřebných věcí. Kufry aut se začínají nebezpečně plnit, ale nakonec vše úspěšně nakládáme a zámky s mírným zatlačením zaklapávají. Všichni nasedají, zástěrky aut nechávají prašnou čáru, ale auta spokojeně jedou, takže vyrážíme plně odhodláni a natěšeni vstříct novým dobrodružstvím čekajících v našich nejvyšších horách.

Cesta je plánována směrem na Olomouc, Mohelnici, Hradec Králové, Vrchlabí a Špindlerův Mlýn. Jedno auto si cestu prodlužuje přes Zlín a obec Švábenice, kde vyzvedává kuchařku Hedviku, kterou známe už z loňského tábora. Cesta probíhá v pořádku a i přes úmorné vedro šťastně dorážíme ve večerních hodinách do Špindlu. I když jsme na sebe nikde zvlášť nečekali, všechny auta se díky Božímu vedení setkávají asi 300 m před ubytovnou, takže dorážíme všichni společně.

Ubytovna Eljon stojí na kopečku nad Špindlem hned vedle malého kostela sv. Petra. Dům, ve kterém budeme bydlet nás, vítá svým příjemným vzhledem a červeno-bílou fasádou. Na přilehlém parkovišti parkujeme naše auta. Eljon /hebrejsky znamená „ten nejvyšší“/ byl v roce 1997 kompletně zrekonstruován a zvenčí i uvnitř vypadá opravdu skvěle. Navíc prostředí, ve kterém stojí je naprosto ideální pro náš pobyt. Budova se nachází na kopci mimo hlavní centrum, vedle místní školy a hřištěm s umělým povrchem, které budeme hojně využívat. Vystupujeme z aut a přichází nás uvítat místní správce Eljonu p. Petr Erlebach. Vizáží připomíná skutečného horala a jeho pevný stisk ruky a příjemné vystupování nás ujišťuje, že budeme v dobrých rukou. Procházíme v jeho doprovodu celou ubytovnu, a vše nám pečlivě vysvětluje. Pokojů je celkem 6 a každý je pojmenován po určitém světci. Úplně pod střechou se nachází malá útulná kaple, ve které budeme celý týden slavit mše svaté. Hoši se rozdělují do skupinek, které se rozpočítají do jednotlivých pokojů a začínáme vynášet naši batožinu a jídlo. Všichni ochotně pomáhají a za chvilku máme z aut vše vyloženo. Zabydlujeme se, a protože se blíží čas večeře, kuchařky začínají připravovat jídlo z tovarů, které jsme si dovezli z domova. Mezitím jdou hoši prozkoumat nedaleké hřiště a les, který se nachází opodál. První večeře je připravena a my se scházíme k první společné motlitbě v novém prostředí. Otec Vlastimil žehná našemu jídlu a s chutí vše spořádáme. Po večeři vedoucí oznamují program na následující den a rozpouští kluky k finálnímu zabydlení. Večerka je stanovena na dvaadvacátou hodinu. Rozdělujeme se na pokoje, a část z nás okamžitě usíná unavena z náročné cesty. Někteří ministranti, dokonale odpočatí, tráví první noc ve zbožném rozjímání a hře do pozdní noci. K jejich dobru vše probíhá v tichosti.

Pondělní ráno začíná budíčkem v 7 hodin. Noční ptáci vstávají také, a po rozcvičce na hřišti se všichni začínáme ubírat směrem do kaple, kde začíná naše první mše svatá v novém prostředí. Dominik připravil pro každou mši jednotlivá témata, a protože jsme na horách, jsou také biblické hory spolu s vlastnostmi, které se k nim váží, hlavím tématem každého kázání. První téma se vztahuje k biblické hoře Sinaj, která představuje VĚRNOST. Hedvika nás krásně doprovází na kytaru, což dodává celé mši ještě slavnostnější nádech a dokresluje útulné prostředí zdejší kaple. Po mši scházíme do společenské místnosti, která je pro nás také jídelnou. Čeká nás bohatě připravená snídaně s čerstvým pečivem, které naše milé kuchařky stačily ráno nakoupit v obchodě ve Vrchlabí společně s dalšími důležitými potravinami potřebných k „uživení“ celého tábora po celý týden. Po snídani oznamují vedoucí táboru plán dnešního dne. Túra směrem na Dolní a Horní Mísečky, s následným výstupem nad sjezdovku Medvědín /1235 m.n.m/. Vyrážíme, a v poledních hodinách jsme již nahoře na Medvědíně. Rozdáváme svačiny, které mizí tak rychle, jako voda padající z horského masivu. Naštěstí zbylo na všechny a po přestávce odcházíme směrem na Vrbatovu boudu, kde je také vybudován pomník slavných lyžařů Hanče a Vrbaty. Na místo dorážíme po hodinovém pochodu krásnou krajinou Krkonoš. Opět se osvěžujeme, fotíme se u pomníku a hřebenovkou přecházíme na Labskou boudu, kterou už zdálky pozorujeme. Při chůzi míjíme bunkry z 2. světové války, které jsou dodnes součástí krajiny, a využíváme možnost prohlídky jednoho z nich. Po další chůzi přecházíme nádherně čisté horské bystřiny, ze kterých se někteří nemají strach napít. Chutná skvěle a studená voda nás příjemně osvěžuje. Blížící mraky z protějších kopců nás však nabádají k dalšímu pochodu. Mezitím míjíme vodu tekoucí od pramene Labe, který je vzdálen cca 1 km, ale vzhledem k horšícímu se počasí již k němu nesměřujeme. Vodopád, který pak vzniká pádem této vody do hlubiny Labského dolu, vidíme až později a na informačních cedulích čteme, že je největší v České Republice /148 m/. Pomalu se blížíme k Labské boudě, která je již teď zahalena v bílé mlze a najednou se před námi vynořuje jako nějaký obr. U boudy se nezdržujeme, protože je celá v rekonstrukci a rychle míříme k sestupu do údolí. Informační cedule nám říkají, že máme před sebou ještě notný kus cesty. Pomaličku sestupujeme úzkým kamenným chodníkem do údolí, kde nás čekají nejhezčí přírodní scenérie dnešního dne. Divoká příroda, kvetoucí mechy, tekoucí a padající voda dokreslují kouzelnou atmosféru tohoto místa a zapomínáme i na unavené nohy z dlouhého a náročného sestupu. Konečně jsme u asfaltového chodníku, který nás po 5 km dovede do centra Špindlerova Mlýna. Dole v údolí už zase svítí slunce. Během pochodu ještě stačíme pozorovat, jak se rozrůstá samotné Labe a jak si křišťálově čistá voda prudce razí cestu mezi mnoha kameny, které se nachází v korytu řeky. Unaveni, ale spokojeni dorážíme pozdě odpoledne na ubytovnu. Otec Vlastimil zastavuje svůj krokoměr na hodnotě 21 km. Na první den úctyhodný výkon. Všichni, i ti nejmenší jej kompletně zvládli sami, takže spokojenost vládne v celém táboře.

Úterní den začínáme ve stejném rytmu, jen budíček posunujeme na osmou hodinu. Mše Svatá je tentokráte zaměřena na horu Karmel, která je synonymem pro TICHO a MLČENÍ. Po snídani vyrážíme zpět do prostřední Labského dolu, kde si chceme zahrát bojovou hru. Po chvíli hledání a svižné chůze nacházíme vhodné místo. Dominik vysvětluje pravidla a rozdělujeme mužstvo. Krakonoš však nemá rád, když mu někdo běhá po jeho zahrádce a tak otevírá své bažinky a posílá na nás záplavu komárů. Bojovku jsme sice dokončili, ale prostředí se nám moc nelíbilo, takže pro příště vybíráme jinou lokalitu. Přesto se spokojeně vracíme na Eljon, počasí nám přeje, a tak dokončujeme sportovní den na hřišti, kde hrajeme další připravené hry. Navečer opět skvělá večeře a v deset hodin závěrečná motlitba v kapli uzavírá další krásný den v Krkonoších.

Ve středu zaměřujeme mši svatou tentokráte na horu Golgotu a téma LÁSKA. Dnes nás čeká kratší, ale krásný výšlap v okolí Špindlu. Trasa je Eljon-Bouda Bílého Labe-Špindlerova Bouda. Opět vstupujeme do horského prostředí, tentokráte však do cca 1100 m.n.m. I v této výšce mají Krkonoše co nabídnout a opět obdivujeme krásné klečové úseky a kvetoucí mechy. Po pár kilometrech sestupujeme k Boudě Bílého Labe a vidíme krásnou vodu druhého ramene začínající řeky Labe, jak se zpěněná valí do údolí přes kamenné splávky. Hukot padající vody jde slyšet daleko do hor. Od boudy vystupujeme opět na hřebenovou stezku vedoucí ke Špindlerově boudě. Nenáročný pochod nás přivádí pod Josefovu boudu, kde čekáme na zbytek mužstva. Kousek se vracíme a hledáme zelenou značku, kterou po chvíli nalézáme. Po značce se vydáváme prudkým klesáním zpět do Špindlu. Stezka několikrát přetíná asfaltovou cestu, kterou sjíždějí turisté na zapůjčených koloběžkách. Sestupujeme do údolí, kde nás překvapuje déšť. Naštěstí jsme však 2 km od chaty a cesta vede lesem. Stromy nás částečně chrání před kapkami padající vody a opět šťastně dorážíme na ubytovnu. Po chvíli odpočinku se přesunujeme do lesa nad hřištěm, kde začínáme další bojovou hru. Nevadí nám ani mokrá tráva a v zápalu boje likvidujeme protivníky konkurenčního mužstva. Nikdo neřešil mokré boty až do chvíle, kdy jsme si všichni uvědomili, že nás zítra čeká náročná túra na Sněžku, a ti, kteří neměli náhradní obuv, začali přemýšlet, v čem vlastně půjdou. Vedoucí Petr zjistil, že by se boty daly relativně efektivně vysušit v troubách v kuchyni. Po úspěšném pokusu na jeho botách následovalo několik dalších párů. Vše dopadlo dobře, boty byly vysušeny. Zato zápach linoucí se kuchyní a z trub dával zvěstovat, že buchtu si jen tak rychle neupečeme. Přesto i tuto potíž naše šikovné kuchařky vyřešily. Trouby vymyly a vytřely a na cuketovou bublaninu se pak zadělávalo velmi rychle. Den jsme opět zakončili v kapli poděkováním Pánu Bohu za úspěšný krásný den.

Čtvrtek měl být vrcholem celého týdne, čekal nás výstup na nejvyšší horu naší vlasti – Sněžku. Budíček v 7 hodin se i přes zabarikádované pokoje podařilo zorganizovat. Hedvika si nedala pokoj s kanadskými žertíky, a někteří hoši raději přesunuli vše, s čím se dalo hýbat /stoly, židle, dokonce příbory…/ před dveře, aby nebyli v noci pomalováni barvami nebo čokoládou. Mše svatá nás dnes tematicky zavádí na Tábor, kde máme poznat NADĚJI. Po snídani spěcháme do centra Špindlu na autobus, do kterého se taktak naskládáme a vyjíždíme na hřeben Krkonoš, konkrétně česko-polskou hranici u Špindlerovy Boudy. Vystupujeme z autobusu a za krásného slunečného počasí začínáme pochodovat k cíli naší cesty. Během cesty se nám nabízí úchvatné výhledy na polskou stranu, kde můžeme pozorovat rovinatou krajinu severního souseda, ale také krásné jezera a náznaky původního opevnění hranic. Kamenitá cesta nás pomalu vede až k úpatí Sněžky. Nad vrcholem Obřího dolu dáváme pauzu na svačinu. Posilněni a hlavně natěšeni zahajujeme poslední zásadní výstup našeho tábora. V davu lidí se pomaličku prokousáváme nahoru. Všichni trošku funí, ale cestu nám zpříjemňuje pozorování jak nádherné přírody, tak těžký vrtulník, který pomáhá stavit novou lanovku na Sněžku. Po necelé hodince jsme konečně na vrcholu! 1602 m.n.m. Můžeme pozorovat také kopečky na české straně hor, v dáli vidíme rozhlednu na Ještědu a další kopce Krkonoš. Mraky sklánějící se nad Sněžkou naštěstí nic neberou na dech beroucí scenérii a pocitu toho, že jsme to všichni dokázali. Procházíme se po vrcholu, navštěvujeme kapli sv. Víta, Poštovnu, omrkneme stylovou restauraci a začínáme scházet dolů. Po sestupu pokračujeme hřebenovou stezkou k Luční boudě, kde se všichni občerstvujeme. Nálada je stále výborná a za svitu horského sluníčka pokračujeme ke Kozím hřbetům a Špindlu. Po chvíli dorážíme na konec hřebenové túry a čeká nás těžký sestup do údolí. Celých 600 m převýšení! Je to asi nejnáročnější úsek celé cesty, odměnou nám však jsou úchvatné výhledy do celého údolí a otevřené krajiny. Na Eljonu opět otec Vlastimil vypíná krokoměr, tentokráte na hodnotě 19 km. Všichni si zaslouží velké uznání. Odměnou je nám nejen vydatná večeře, ale i opékání špekáčků. Dominik s Honzou doplňují pohodovou večerní atmosféru noční hrou. Všichni pak usínáme vysíleni, ale se skvělým pocitem, že jsme to dokázali.

Pátek nás vítá opět slunečným ránem. Hochům odpouštíme rozcvičku a necháváme je i o chvilku déle spát. Dopoledne trávíme na hřišti a mši svatou, kterou dnes vede otec Jiří Šlégr, duchovní správce zdejší farnosti a člověk, který má na starosti Papežská misijní díla – MISSIO v České Republice, začínáme až v 11 hodin. Po mši jej i jeho přátele srdečně zveme na oběd. Otec přislíbil na večer vyprávění o jeho zážitcích z misií a přiblížení problematiky misijního díla. Odpoledne trávíme sportovně a k Patrikově smůle přichází také první vážnější zranění našeho tábora. Při fotbale si zlomil ruku v zápěstí a Dominik jej doprovází do nemocnice ve Vrchlabí. Ostatní se zatím baví sportem a to jak v lese při bojových hrách, tak následně opět hrou na hřišti, kde se zraňuje další člen naší výpravy – otec Vlastimil. Bolest ve stehně nevěští nic dobrého a otec jde pomalu zpět na Eljon. Pomaličku dohráváme, a vzhledem k dnešnímu kritickému dni raději balíme sportovní náčiní a přesunujeme se na ubytovnu. I přes tyto nesnáze jsme opět strávili pěkný společný den. Ve 20.00 usedáme s otcem Jiřím kolem ohniště a téměř dvě hodiny posloucháme jeho poutavé vyprávění. Večer se po společné motlitbě ubíráme ke spánku a těšíme se na zítřejší setkání s našimi rodinami.

V sobotu stáváme opět brzy. Hedvika si i přes nepropustné opevnění nachází cestu k některým hochům a ještě naposledy maluje vousy z barev. Po snídani postupně balíme tašky, uklízíme chatu a připravujeme se k odjezdu. Otce Vlastimila začíná noha opět bolet, a tak čeká Dominika druhá cesta do nemocnice ve Vrchlabí. Diagnóza je tentokráte příznivější, a otec dostal pouze mastičku a upozornění, že by měl na sebe dávat větší pozor. Po 10-té hodině se loučíme se všemi, kteří nám umožnili tak krásný pobyt a vyrážíme směrem k domovu. Cesta opět ubíhá v pořádku a odpoledne se opět setkáváme již doma na faře. Loučíme se a těšíme se na příští rok, kdy budeme moci s pomocí Boží poznávat další krásné kraje naši nádherné vlasti.